Proč slow fashion nezohledňuje plus size ženy?
Populace celosvětově tloustne, řetězce tento fakt reflektují kampaněmi i reálnou nabídkou a slow fashion jakoby stagnovala na místě se svojí klasickou třicetosmičkou. Skutečně nemá pomalá móda ženám s plnějšími křivkami v českém kontextu co nabídnout?
text: Veronika Kellnerová // ilustrace: Anna Vančurová // editace a korektura: Lili Nguyen
Před pár týdny vyšel v online magazínu Heroine článek Podpoříme módu, která podpoří nás. O lokální udržitelné módě ve větších velikostech. Šárka Homfray s Janou Alicí Kabátkovou vcelku trefně pojmenovávají frustraci, kterou zažívají plus size ženy v kontextu lokální módy. V obchodech s autorskou tvorbou si připadají jako na párty, kam je nikdo nepozval. Pokud chcete sehnat například šaty od velikosti 44 výše, setkáte se nejčastěji s pytlovými one size střihy, které ženám s nadváhou nejenže nelichotí, ale také, jak autorky článku správně poznamenávají, nepasují ani do jejich autonomní ženské role mimo dětské hřiště. Právnička s nadváhou zkrátka nechce nosit neforemné bavlněné cáry do kanceláře. Je to ale skutečně tak, že pomalá móda záměrně vylučuje ženy plnějších tvarů ze svého zorného pole?
Průměrná česká velikost
Odpověď na tuto otázku není zcela jednoznačná, přesto se pokusím alespoň nastínit problém, s nímž se lokální tvůrci potýkají. Střih, který krejčová vymodeluje v průměrné české dámské velikosti M (38/40), lze lehce zmenšit či zvětšit směrem nahoru i dolů, aniž by tím výrazněji utrpěla konstrukce oděvu a celkový dojem z výsledného outfitu. Pokud počítáme s velikostí M jako průměrnou, u velikosti XL (42/44), tedy velikostí o dvě konfekční čísla objemnější, končí možnost zvětšovat oděv touto relativně jednoduchou cestou a musíme začít konstruovat střih tzv. od nuly, což se samozřejmě promítá do konečné ceny oděvu.
...versus plus size střihy
Ale i v případě, kdybychom se rozhodli pro tuto cestu a prodražili tak výrobu, zhruba od velikosti 44 se postava začíná výrazněji vymykat představě klasické ženské siluety. Plus size tělo se stává neproporčním a je velmi složité konstruovat pro něj jeden univerzální a zároveň slušivý střih. Nejedná se přitom o bodyshaming žen s nadváhou – podobných paralel bychom našli v oblasti módy mnoho. Ženy s širokými plaveckými rameny a útlou pánví, ženy s drobným hrudníkem a o dvě velikosti širšími boky… to jsou všechno disproporce, s nimiž konstruktér střihu nepočítá a konfekční móda nezohledňuje. Tím spíš je tohle oříšek pro lokální designéry, kteří mají omezené finanční možnosti, jak tvořit pro všechny typy postav.
Jak to vidí designéři?
Do komentářů pod výše zmiňovaným článkem se zapojily i módní návrhářky a jedna z odpovědí na nedostatek větších velikostí zněla: „Stačí se přece zeptat, rádi vám kousek ve větší velikosti ušijeme”. Z výše zmíněných důvodů je zřejmé, proč se do plus size kolekcí lokální tvůrci nehrnou po hlavě. Na straně druhé ale chápejme ženy, které se rozhodnou utratit nemalé peníze za slow fashion, a jejich potřebu identifikovat svoji postavu s daným modelem. Proto by si návrháři měli dát tu práci a zkonstruovat outfit pro jednu konkrétní plus size modelku. Nejen pro identifikaci modelu s nekonfekční velikostí, ale i pro dobrý pocit žen, které se právem cítí vyčleněné mezi fotkami stále ještě převažujících modelek s velikostí S.
Řešením je kompromis
Ženy, které se chtějí oblékat do lokální módy s velikostí XL+ si bohužel budou muset zvyknout připlatit za atypickou konstrukci oděvu na míru. Je to nefér, ano, je. Můj spolužák z vysoké, Honza, má nohu číslo 49. Když si šel kupovat zimní boty, nejen že za ně utratil mnohonásobně více než v běžném obchodě, ale ve finále mu prodavačka dala na výběr ze tří šeredných, v lepším případě nezajímavých, párů obuvi. Od té doby uběhlo více než deset let. Nabídka se naštěstí značně rozšířila a začala zohledňovat rozličné disproporce. Pořád ale existuje sdílená velikostní norma, která lokálním tvůrcům svazuje ruce více než velkým hráčům fast fashion. Bude tedy potřeba hledat kompromis na obou stranách.
