Omluva je síla, omluva je odvaha
text, editace, korektura: Lili Nguyen // ilustrace: Anna Vančurová
Dobrý den. Ahoj. Děkuju. Prosím. Na shledanou. Omlouvám se. Promiň. Základní fráze, které se učíme od mala. Poznávací znamení slušného vychování, vzdoru i rebelie. Z pusy to jde samo, obvykle. Třeba zdravit umíme jedna báseň. Když něco chceme, poprosíme. Poděkovat je jednoduchý jako facka. Ale omluvit se? Jsou omluvy těžké, protože je neskládáme každý den?
Věděla jsem, že se v Japonsku lidé při pozdravu klaní, nepodávají si ruce, nemají otevřenou náruč ani připravenou tvář k políbení. Teprve na lekci japonštiny jsem se dověděla, že Japonci rozlišují i hloubku úklonu – jde-li o neformální setkání s kamarády, je vhodné naklonit se do úhlu 15 stupňů. Při formálním setkání je vhodný úhel 30 stupňů. A pokud proti nám stojí někdo velmi vážený a chceme vyjádřit tu nejhlubší úctu, vděk, požádat o velkou laskavost nebo se chceme omluvit, pak je vhodné uklonit se do úhlu 45 stupňů*.
Každá kultura má své zvyky, své způsoby, jakými vyjadřuje základní úkony mezilidské komunikace. To jádro ovšem zůstává napříč kulturami i generacemi stejné – umět pozdravit, poděkovat, poprosit, omluvit se. Za celý život člověk člověka pozdraví nesčetněkrát. Všechno tak nějak ovládáme, jenom na omluvu člověk sbírá všechny síly.
Úlomky dávné viny (Marta Veselá-Jirousová)
Úlomky dávné viny
nesly se bezvětřím
voněly po jaru
na prahu podzimu
pavouk si uplet hebkou síť
volal do nebe
slunce sviť
ať schovají se naše viny
v paprsky tenké pavučiny
Umět se omluvit – umět nahlas přiznat vlastní chybu.
Jako malá jsem se těšila na osobní medailonky Miss. Přála jsem si světový mír, jako si ho přály všechny účinkující. Světový mír si naivně přeju pořád, k tomu všemu si teď taky přeju, aby se lidé uměli omluvit za své chyby. Aby omluva nebyla samostatným tématem diplomatických dovedností přirozeného leadershipu. Aby se k omluvě člověk nemusel přemlouvat či být přemlouván. Přeju si, aby nám omluva byla přirozená jako je pozdrav na potkání. Aby to nebyl akt slabosti, jak se může prezentovat, ale akt síly.
Chvíle (Jan Skácel)
Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.
Je chvíle, která půlí krajinu.
Pokorný okamžik,
kdy někdo z(a) nás dýchá.
Můžeme, umíme a chceme dopřát světu náležitou omluvu, když se dopustíme chyby. Ať nám do toho nikdo nemluví, ani naše pýcha, která se zrovna na truc postavila na hlavu. Pýcha, hrdost, ego se bojí potupy. My – lidé, kteří všechno ustojí – se potupy nebojíme. Potupa je jen velkolepá představivost v naší mysli. Zbytečný konstrukt, co ubližuje. Opakovaně – zachvěje se to v nás pokaždé, když se vzpomínkami náhodou ocitneme tam, kde nemáme. A pokaždé se ptáme na to samé… jestli jsme se neměli přece jen omluvit. Jestli by to nespravila jedna jediná omluva.
Bez ptaní (Jan Skácel)
Na konci cesty tážeme se kam.
Já ale až přijde těžká chvíle,
já se nezeptám.
A ne snad z bůhvíjaké pýchy.
To snad jenom proto, že se ostýchám.
Upřímná, vážně míněná omluva uleví na duši všech. Spraví současné poměry a zlepší šance na společné zítřky. Omluvit se je síla a odvaha poprat se s tím, co bylo, co je. Omluvit se je síla a odvaha čelit všemu, co přijde poté. Omluva se mylně pojí s ostudou. Kdybychom světu ukazovali, že se umíme omluvit za naše chyby, nemuseli bychom s vlastním egem vést dialog a urputně se přesvědčovat, co bychom měli či neměli, co by tomu lidé řekli. Je zcela jedno, co tomu řeknou přihlížející, když přineseme radost do života ublíženým a klid do naší duše. Byť by to byl malý člověk, malá skupina, nestavme se problému zády. Dopřejme spravedlivost i jednomu ze sta.
Omlouvejme se a přijímejme omluvy, naučme to všechny okolo. Život s pýchou a záští bere tolik energie. Tolik energie, která by mohla být skvělá jinde. Ať se omluvy nebojí nikdo z nás. Ať ji lidé nezpochybňují, ať není marnivým aktem, ať je tam, kde má vždycky být.
Jednou to pomine (Radůza)
Jednou to pomine,
dobrý, zlý, jen my ne.
Jednou to přebolí,
ať je to cokoli.
Jednou se vyhrabem
z každýho trápení,
mezi zemí, nebem
nic navěky není.
Děkuju.
A omlouvám se!
Za patetické úseky a nevyžádané lekce do života.
* Za vhled do japonských reálií děkuji Áje Vlčkové – lektorce japonštiny, která své kurzy připravuje s velikou pečlivostí a nadšením.
Omluva je síla, omluva je odvaha řadíme do úvahové části Slow Femme. Sloužit má především jako inspirace.
LÍBÍ SE TI PRÁCE SLOW FEMME? PODPOŘ NAŠE AUTORKY.
Slow Femme magazín vznikl jako nezávislá platforma, nestojí za námi žádný mediální dům ani investor. Náš magazín stojí na dobrovolné práci všech členek redakce.