Ulepená: nejšťastnější jsem, když můžu hostit a objímat lidi, které mám ráda
Koláž: Ulepená
Annu Borovičkovou Ročkovou alias Ulepenou sleduji na Instagramu už nějaký ten pátek. Její trefné i poetické koláže mě pravidelně rozesmějí, ale i pomohou s výběrem vánočních dárků. Poprvé jsme se spojily na začátku jara 2021. V Česku tehdy panoval jeden z lockdownů, takže hovor Praha–Brno probíhal skrze Skype. Aničce se tou dobou rýsovalo několik projektů, o kterých ještě nemohla mluvit, ale z jejího hlasu bylo znát nadšení i jistý údiv nad tím, že se to děje právě jí. Uběhlo několik měsíců a rozhovor jsme musely společně aktualizovat. S velkým nadšením jsme také obě sledovaly, co všechno rok 2021 přinesl. A nebyla to jen příprava cédéčka Tomáše Kluse s názvem Cítím.
text: Karo // foto a koláže: Ulepená // korektura: Lili Nguyen
Na co se momentálně těšíš?
Na každé ráno, kdy si nemusím nastavovat budík. Na klid, o kterém vlastně nevím, kdy přijde. Ale tuším, že brzy. Těším se na každoroční zdobení perníčků u nás na bytě a taky až nám pan plynař opraví teplou vodu v kuchyni. Na to se těším fakt moc.
Kde jsi vyrostla?
V Brně jsem se narodila a celý život tu žiju. Ale vyloženě městský typ asi nejsem. Vyrůstala jsem na sídlišti v paneláku, ale máma s tátou nás pořád brali na výlety, aby se ta betonová stísněnost naředila trochou zeleně a čerstvého vzduchu. Brno mě kulturně rozmazlilo. Tady člověk večer neví, co se sebou a existuje stovka možností, kam jít, co zažít, co dělat. Čím dál častěji mi ale bývá o dost lépe mimo město než v něm. Ale možná je to dané celou situací posledních dvou let. Z bytu, co má být primárně domovem, se stalo pracoviště, kino, restaurace, konferenční místnost.
Jakou roli hrálo ve vaší rodině umění? Vzpomeneš si na nějaký moment, který formoval tvůj vztah k designu?
Myslím si, že v rodině máme touhu po umění už několik generací. U nás doma se nikdy neřešilo, že studium umění může znamenat méně pracovních nabídek. Od malička jsem chodila do výtvarky na ZUŠ, pak studovala pajdák s uměleckým zaměřením. Tam jsem přičuchla k dramaťáku, ze kterého jsem pak maturovala a následně se přihlásila na divadelní fakultu. Na konkrétní moment si asi nevzpomenu, ale celé dětství jsme doma pořád něco tvořili a vyráběli. Co čtrnáct dní jsem si chodila do knihovny prodlužovat výpůjční lhůtu knihy 1 000 nápadů pro šikovné ruce.
Koláž: Ulepená
Co jsi na divadelní fakultě studovala? Proč sis vybrala právě tento obor? A co bys dělala, kdyby to nevyšlo s Ulepenou?
Mám za sebou pět let na ateliéru Divadla a výchovy. Můj pan učitel Mara, který mě měl na střední na dramaťák mě jednou vzal na festival, který ateliér Divadla a výchovy každý rok pořádá, a já jsem se zamilovala. Asi ne úplně na první pohled do oboru, ale do atmosféry divadelní fakulty. Když jsem posílala přihlášky na vysokou, ani mě vlastně nenapadlo žádné jiné místo, kam bych měla jít. Kdyby to nevyšlo s ulepenou, v ideálním světě bych pracovala v květinářství, měla zahradu a u zahrady malou kavárnu a vedla při tom nějaký malý divadelní soubor..asi :)
Četla jsem, že se hodně stydíš. Dá se s takovou vlastností dělat divadlo? Mám ho spojené spíš s extrovertní povahou.
Stydím. Ale je to zvláštní druh stydlivosti. Mám pocit, že jsem extrovertní introvert. Pokud něco takového existuje a lze to tak pojmenovat. Možná vlastně netřeba všechno pojmenovávat, že.. Já jsem stydlivá v běžném životním fungování, seznamování s cizími lidmi je pro mě čím dál větší krok za komfortní zónu, přitom navenek působím, že jsem s tím naprosto v pohodě, možná že si to i užívám. Neumím udělat první krok do kruhu lidí, které neznám a ladně vplout do debaty o čemkoli. V divadle mě na tom baví to, že nevystupuju sama za sebe, beru na sebe roli a podobu někoho jiného. A ten jiný, kdo nejsem já, se nestydí … v tom mi divadlo příjde osvobozující.
Jak důležitá je v tvém životě estetika?
Moc. Mám ráda hezké věci. Což je paradox, protože jsem docela chaotik a bordelář. Ale jsou věci, ve kterých mám pořádek a dbám na to, aby působily esteticky. Třeba voňavky a krabičky s náušnicemi mám na skříni neustále seřazené podle velikostí, ale je mi jedno, že se na zemi válí hromada rozešpiněného oblečení. Knížky mám v knihovně seřazené podle odstínů barev, ale pod knihovnou se válí rozházené knížky, ze kterých stříhám. Snažím se nelpět na hmotných věcech, ale mám v sobě nějakou vnitřní babičku, která má ráda antiky a antikvariáty, malinkatý hrnečky z porcelánu a staré plechové krabičky na doutníky a kakao.
Kdy se podle tebe stává běžná věc uměleckým dílem?
Podle mě to dost závisí na změně pohledu. V momentě, kdy má nějaký člověk nebo dílo svého diváka, který nad tím začne přemýšlet a probudí to v něm nějaký pocit, tak v tom případě vzniká umělecké dílo. To je to samé jako divadlo, které nemůžeš dělat bez diváků.
Kde hledáš inspiraci?
Venku. Občas stačí, že má člověk otevřené okno. Stačí prožít den a čerpat z toho, co se stalo, co jsem kde viděla, slyšela, cítila. Co mi kdo řekl, jak se kdo usmál, jak měl kdo rozcuchané vlasy nebo jestli na chodníku před domem někomu vypadl z kapsy nákupní seznam.
Obrazové koláže vznikají z impulzů zvenčí. A textové náhodně. Třeba tak, že si vysypu slova, která pak skládám. Hodně se v tom odráží má vnitřní nálada. Prostě najednou ke mně ta slova začnou přicházet sama. Často sama vím, že chci něco říct, ale nedokážu zatím „jenom” vzít tužku a napsat to. Musím hledět do hromady slov, co už někdo napsal a vybrat ty správný.
Tento stav rozpoložení mi nejde vytvořit uměle. Nastanou dny, kdy člověk kouká na písmena a obrázky dvě hodiny a nic k němu nepříjde. Na druhou stranu se teď učím pracovat se zadáním z vnějšku, protože už mám docela dost práce na zakázku.
Všechny mé rané koláže vznikaly večer po škole, kdy jsem po celém dni měla čas sama pro sebe – šlo o jakousi terapii, která mi pomáhala utřídit si myšlenky sama v sobě.
Jsi s výtvorem na zakázku stejně spokojená jako s tím, co sis tvořila pro sebe? Je v obou otisk tebe?
Zatím se mi nestalo, že bych odevzdala věc, se kterou bych nebyla spokojená. Do nedávna mi ještě reálně nedocházelo, že tvorba koláží může být profese, kterou bych se mohla reálně živit. Po pěti letech na divadelní fakultě je člověk připravený, že se nebude živit tím, co studoval. Takže teď zažívám euforii z toho, že je to třeba opravdu možné. Že když člověk dělá něco opravdu dobře nebo se věnuje něčemu, co nikdo jiný nedělá, tak to může být dostatečně oceněné.
Jak důležitá jsou pro tvou práci sociální média?
Kdyby si moje o šest let mladší já v nějakém poblouznění nezaložilo instagramový profil, kam poté nahrálo několik koláží „celému” světu, tak bych tu teď neseděla a neodpovídala na tyhle otázky. Takže asi tak. Netušila jsem, že může být profil na sociální síti startovací plochou, odkud se dá vyletět takhle vysoko. Je to vtipný, jak se shodou různých náhod a rozhodnutí může život proměnit v tohle. Důležitý je podle mě přistupovat k sociálním médiím s respektem a vlastní zodpovědností. Já sama se to pořád učím, vůbec se nevyznám v tom, kdy je vhodné přidávat příspěvky tak, aby je vidělo co nejvíc lidí, či jak sebepropagovat, porozumět algoritmům. Nevím. Já zatím pořád funguju tak, že něco vytvořím, chvilku to zraje a pak to dám ven. Nebo je naopak něco tak aktuálního, co chci sdělit ven, že ani nepřemýšlím a vypustím to v jednu v noci.
Rok 2021 byl pro tebe dost turbulentní. Část rozhovoru z jara už není pravda. Co všechno se stalo a jak ses dostala ke spolupráci s Tomášem Klusem?
Já se vdala! Pak jsme odjeli do Švédska na svatební cestu a tam mi, uprostřed ničeho, zrovna když míchám připalující se fazole v rajčatové omáčce a odháním všudypřítomné komáry, volá Vojta z agentury 2media, která mě teď z části zastupuje, a ptá se mě, co bych řekla na to, kdybych dělala vizuál nové desce Tomáše Kluse. Tak jsem se rozesmála, protože mi to přišlo jako otázka z jiné dimenze. Vojta mi vysvětlil situaci a já jsem řekla, že ano a moc ráda. A tak se stalo. Jako většina těch nejlepších věcí, co se mi doposud v životě stala, i tahle příležitost přišla z čista jasna. Spadla mi do náruče, já ji chytila, pochovala a poradila jsem si s ní, jak nejlíp jsem uměla. (snad)
Kterou práci z těch, co jsi dělala, bys chtěla dělat znovu s tím, že bys ji odvedla lépe?
Ono to vyzní asi dost jako fráze, ale asi žádnou. Nebo si teď možná sama něco nalhávám, to nedovedu rozklíčovat, ale věřím a doufám v to, že všechno, co jsem doposud udělala, jsem udělala tak, jak jsem v ten moment nejlíp dovedla. Často bojuju se svou pracovní nesystematičností, ale postupně se učím ten systém rozvržení práce budovat. A jde mi to pomalu. Mám špatnou vlastnost dělat věci na poslední chvíli a pak dělat dlouho do noci a proklínat se, proč jsem to neudělala dřív. V časovém presu jsem efektivnější. Zrovna práce na albu Cítím od Tomáše Kluse byla dost hektická, neboť se dlouho nic nevědělo a pak se najednou vědělo všechno a času bylo málo, ale zvládlo se to. A myslím, že i krásně. Tomáš s Honzou (Tomášův manager) na mě byli hrozně hodní a uklidňovali mě, že se všechno stihne a ať jsem hlavně v klidu já. Vyšli mi se vším vstříc a dali mi naprostou tvůrčí svobodu. Měla jsem strach, že mi moje práce budou vracet k úpravám, ale vůbec. Úplně se mi odevzdali a jakmile jsem vycítila tuhle oporu, šlo to lehounce. Teď, když už je odevzdáno, mě samozřejmě napadají další a další možnosti, jakými to šlo udělat, ale ne ve smyslu, že jsem to udělala špatně a teď bych to udělala rozhodně líp.
Ukázka z knihy V sobotu se obejmeme
ŽIVOTNÍ STYL
Kdybys mohla teď vyrazit na dovolenou, kam by to bylo, co bys tam podnikala?
Chtěla bych na Faerské ostrovy. Líbí se mi všude tam, kde je hodně zeleno a nepolíbená příroda. Kde je slyšet zpěv ptáků, všude jsou ovce a člověk slyší bublat potok.
K moři bych chtěla. Do Černé hory. Tam, kde se řeka vlévá do moře, a v místním obchůdku prodávají nejlepší fetu na světě a ráno se snídá na molu. Tam bych teď chtěla úplně ze všeho nejvíc.
Jaké jsou tvoje oblíbené květiny napříč sezónami? Co je to na jaře, v létě, na podzim a v zimě?
Chrpy, pryskyřníky, měsíčnice, eukalypty, pivoňky. Moje nejoblíbenější období je jaro. Všechno se nějak nanovo probouzí. Proto mám hodně ráda sedmikrásky a pampelišky. Jak člověk vidí pampelišku, je jasný, že teď už bude jenom hezky.
Co tě nejspolehlivěji učiní šťastnou?
Kytky a když můžu hostit a objímat lidi, které mám ráda. The Office. Slunce ráno v pokoji. Jsem šťastná, když se směju svému vlastnímu vtipu a někdo se pak začne smát se mnou, ne protože byl vtipný (nebyl), ale protože je fajn se smát společně.
