K divadlu přivedlo Beátu studium kulturní dramaturgie. V potoce však muselo uplynout ještě hodně vody, než se stala herečkou. Nyní září na prknech velkých i malých divadel. Herecké nadání zdědila po mamince i dcera Judita, roční holčička, která svým žvatláním doplňuje náš první rozhovor do ucha.

text: Karo // foto: Alexandra Hrašková // korektura: Zuzana Hrabánková

Kdo je Beáta Kaňoková?

Beata je v první řadě máma, pak taky herečka a bývalá blogerka.

A kdo je Beáta Kaňoková jako herečka?

Pokaždé někdo jiný. Mám štěstí, že pokaždé ztvárňuji dost odlišné role, takže si můžu užít různé postavy. To mě baví. Důležité pro mě je neustále se v herectví vzdělávat a snažit se zlepšovat. Hlavní, co herec může dělat, je nikdy se nespokojit sám se sebou.

Kdy se ta nespokojenost nejčastěji objevuje?

Když jsem nejistá. Třeba včera jsem měla záskok za jinou herečku v představení. Člověk, který s danou rolí nestráví takový čas, si ní pak nemusí být jist, nebere ji za svou.

Nejistá jsem občas i z reakcí nebo nereakcí některých lidí, když nedostanu konstruktivní zpětnou vazbu. Ale s tím už se učím pracovat.

Jak moc můžeš dát v takových chvílích prostor improvizaci? Ostatní herci mají svou roli naučenou a jedou v zajetých kolejích...

Improvizace se dělá líp, když se v roli cítíš jistější. To znamená, že když máš roli uchopenou, je jednodušší jednat za postavu a tím pádem improvizovat. V takových chvílích se držíš hlavně toho, abys řekla všechno.

Jaké bylo tvé úplně první vystoupení, kolik ti bylo a co jsi hrála?

Jako první si vybavím pohádky, které jsme hrály u nás na chalupě v Beskydech. Společně s mou ségrou a sestřenicemi jsme hrály divadlo pro rodiče, babičky i sousedy...

Jak vypadala tvá další cesta? Nešla si hned na konzervatoř nebo DAMU - studovala jsi kulturní dramaturgii.

Na gymnáziu jsem nějak moc nevěděla, co chci v budoucnu dělat. Byla jsem humanitně zaměřená, bavilo mě psaní. Tak jsem nějak logicky začala uvažovat nad žurnalistikou. Ta mi tehdy nevyšla, ale našla jsem obor v Opavě, který se jmenuje Kulturní dramaturgie se zaměřením na divadlo. Teprve na škole jsem zjistila, co všechno studium obnáší, dostala jsem se i k práci s textem. Nicméně dramaturgická práce je dost osamělá a jediný člověk, se kterým se setkáváš, je režisér. A to mě moc nenaplňovalo, protože okolo sebe potřebuji lidi.

Se spolužačkami jsme založily divadlo. Vytvořily jsme si tam všechno – od scénografie, režie, dramaturgie... No a tehdy mě napadlo, že to herectví vlastně není tak špatný, a že by mě možná bavilo ho studovat.

V čem se liší jednotlivé divadelní scény, na kterých hraješ?

Hraji na velkých jevištích, ale i s alternativními soubory. V daný moment musí člověk herectví přizpůsobit scéně, publiku a hře. Takhle mi to vyhovuje – měnit prostředí. Jsou to pro mě zkušenosti, které člověk získává a posouvají ho.

Která postava, z těch jež si stvárnila, ti byla nejsympatičtější a naopak?

V charakteru postav si herec musí najít to dobré i to špatné, aby věděl, proč tak jednají. Oblíbila jsem si třeba postavu Maryši. Ačkoliv jsem nesympatizovala s každým jejím činem, byla mi blízká. Je to silné lidské drama, které mě zajímalo a zároveň bavilo.

Nejhůře se mi ztvárňovala postava Nataši ve Třech sestrách. Tehdy nám chtěli dát protiklad nás samých. Ona je taková jednodušší holka, s čímž jsem měla dost problém. Navíc všem okolo dělá zlo, ačkoli si myslí opak – a to mi občas nebylo příjemné.

Jaké herecké triky používáš při výchově Judity?

(smích) Myslím, že dětem je nápodoba úplně přirozená. Baví mě ji sledovat ve chvílích, kdy něco vidí u mě, a pak se to snaží napodobovat. No a na druhou stranu ji občas, když pláče, paroduji já. Protože ona brečí úplně herecky. Říkám jí, že se to prvně musí naučit, aby přesvědčila mámu herečku.

Hledala jsi se někdy v hrdinkách filmu?

To jsem dělala jako dítě, většinou u princezen. Sama pro sebe jsem si pak hrála scénky. Nyní si užívám dobře natočený film a hraní herců, které mi je nějakým způsobem blízké. Když z jejich projevu vím, jak daná postava cítí. Naposledy mě to napadlo u Manželské historie.

Co je na kariéře herečky největší otrava?

Asi to, že pořád nemá čas a většina tvých kamarádů, herců, ten čas taky nemá.

Popiš tvůj styl/ šatník třemi slovy.

Jednoduchý, nápaditý, kombinovatelný.

Myslíš, že si našla svůj styl nebo se bude dál vyvíjet?

Mám pocit, že vždycky už vím, ale pak se to změní. Ne nějak radikálně, vždy jen objevím něco, co bych byla schopná nosit delší dobu. A tomu pak jen uzpůsobím šatník. Teď už ani nevím, co je trendy. Řídím se tím, co se mi líbí a co vím, že mi sluší.

Co ses naučila během tvé Karanténa Fashion Challenge?

Zjistila jsem, že mám v šatníku víc věcí, než si myslím, a že některé vůbec nepotřebuji. Také jsem se naučila kombinovat oblečení, o kterém jsem si to před tím nemyslela.

Jak důležitá se pro tebe stala při oblékání udržitelnost?

Stala se mou přirozenou součástí. Před čtyřmi lety jsem si začala budovat šatník, se kterým budu spokojená napříč všemi sezónami. Zjistila jsem totiž, že už nemám čas se zabývat věcmi, které se rozpadnou. Nemám čas experimentovat. A proto se chci zaměřit na kvalitu a na to, co mi fakt sluší. Se vzrůstajícím zájmem o Slow Fashion se člověk začne při nákupu pídit po původu materiálů, podmínkách výroby a jestli není jednodušší investovat do jednoho kousku za sezónu.

Často se setkávám s tím, že mi někdo řekne: „No, ale tohle bych si nekoupila, protože to stojí pět tisíc.” Já na to odpovím, že si koupíš tričko za tři stovky, šaty za osm stovek… a vlastně je člověk za chvíli na stejné částce jako já.

Jsem zastánkyně postupného budování šatníku, kdy si třeba jednou za tři měsíce koupíš jednu dražší věc, ale víš, že ti vážně vydrží několik let a bude to investice, která se vyplatí.

Kdy jsi naposledy někoho poslala do háje?

Vždycky se snažím s lidmi nějak vyjít a po dobrém domluvit. Ale když mě někdo naštve, tak se nebojím bránit a říct svůj názor.

Kdy jsi naposledy někomu něco záviděla?

Spánek závidím každému, kdo může spát. (smích)

Máš nějaký zvyk, který za všech okolností dodržuješ?

Jsem tak trochu chodící „obsedantně-kompulzivní porucha”, což v mém podání znamená mít hrnečky postavené na místě, kde obvykle jsou nebo třeba věšet prádlo se stejnými kolíčky, jako je barva oblečení. Naštěstí jsem si už pořídíla ty dřevěné, takže mám o starost méně (smích).

Kdy sis naposledy řekla “tohle přece nejsem já”?

Třeba zrovna včera, když jsem měla zmiňovaný záskok v divadle za těhotnou herečku. Strašně jsem se přeříkávala a vůbec se necítila dobře.

Jakou činnost/ myšlenku/ aktivitu by sis chtěla uchovat i v době po korona-krizi?

Chtěla bych si zapamatovat to zpomalení a uvědomění si, že můj život a práce jsou až moc zaměřené na materiálno. Jako lidstvo se pořád za něčím pachtíme a neustále chceme víc. Hodnoty jsou při tom v něčem jiném – v rodině a mezilidských vztazích. Člověk toho nemusí vlastnit moc. Stačí žít tak, jak je.