HOLKY NA KOLE: jak se nebát městské cyklistiky
Jana Trávníčková, zakladatelka komunity Holky na kole.
Letec Espresso Bar na Letné.
Jezdíte ve městě na kole? Mě osobně ta představa dlouho děsila – všude samá auta, nepříjemní řidiči, chybějící cyklostezky a pražské kopce… V duchu jsem obdivovala všechny, kdo si na to troufají a představovala si, že se Praha jednou změní v Berlín nebo Holandsko, kde je městská cyklistika zcela běžná. Proto jsem se velkou radostí sešla s Janou Trávníčkovou, zakladatelkou komunity Holky na kole.
text: Karo // foto: Alexandra Hrašková // korektura: Lucie Víchová
Co ti dneska udělalo radost?
Dneska je úplně šílený den, ale každý den ti udělá něco radost – třeba, že se s někým potkáš, někdo se na tebe na ulici usměje nebo když konečně vysvitne sluníčko, ačkoli ještě před chvílí pršelo...
Kde jsi vyrostla a co jsi studovala?
Vyrostla jsem v Kojetíně, což je malé město na severní Moravě kousek od Kroměříže nebo Přerova. Studovala jsem grafiku a digitální média v Liberci. Během studia jsem zkusila různé brigády, třeba v kavárnách nebo dokonce v továrně za pásem. Všechno jsem vždycky brala jako nějakou výzvu, zkušenost, která ti dá informace o tom, jak to někde chodí nebo třeba jak nechceš skončit. Po bakaláři jsem jako umělkyně nenašla uplatnění, takže jsem pracovala v reklamkách jako produkční.
Po třech letech jsem se pak rozhodla dostudovat magistra a přesunula se do Plzně do ateliéru intermédia, kde jsme se hodně zabývali objekty ve veřejném prostoru a prací s materiálem.
Nakonec jsem ale opět skončila v marketingu. Dodnes mě hrozně mrzí, že se nevěnuji umění. Myslela jsem si, že v týdnu budu chodit do práce a o víkendu budu mít ateliér a prostor na tvoření. Jenže to nešlo, protože každý z nás potřebuje někdy relaxovat a víkend je tak akorát na to, aby se člověk vzpamatoval.
Moderní umění je často neprodejné, krom malby. Nikdo si nekoupí videoart nebo nějakou instalaci. Já jsem zároveň jako umělkyně nechtěla žít jako chudý umělec „z ruky do huby“. Pak už tě ani ta práce nenaplňuje. Mé „umčo” tedy čeká ve sklepě na tu slavnou chvíli, kdy si ho někdo koupí.
Který moment tvého života určil to, že ses začala zajímat o umění?
Asi to bylo dané rodinným zázemím a taky tím, že jsem neuměla matematiku. (smích) Estetika je v mém životě velmi důležitá. Nemám ráda ošklivé, nevkusné věci.
Pracovala jsi jako kurátorka pro prodejní galerii Artisème. Co byla tvá pracovní náplň? Jak jste skládali umělce do portfolia?
K tomu projektu si mě přizvali Marek Vaculčik, který Artisème zakládal, s Shirin Rahmanovou. Tehdy jsem byla dost frustrovaná prací v marketingu a tohle byla vzpruha a nová výzva. Prostředí designérské komunity je mi dobře známé, trávila jsem v ní dříve hodně času (hodně jsem se v ní dřív pohybovala). A tak díky mnohým osobním vazbám s designéry a umělci pro mě bylo jednodušší s nimi navázat prvotní kontakt a přesvědčit je k nějaké spolupráci.
Artisème se od jiných prodejních galerií liší asi hlavně týmem lidí. Nešlo o partu designérů, kteří by se rozhodli, že budou mít designshop a přitom nevěděli nic o podnikání. V Artisème byli od samého počátku schopní lidé z různých oborů, jako finance, marketing, obchod. A pak samozřejmě umístěním na Kampě a dechberoucí zahradou pod barokním palácem, to místo má bezpochyby svůj genius loci.
Lhala jsi někdy o tom, že jste viděla/četla nějaké umělecké dílo, jen proto, aby tě lidé nepovažovali za méněcennou?
Ne, myslím, že to snad ani není potřeba. Je ale samozřejmě spousta věcí, které bych si ještě přála vidět. Galerie jsou pro mě spojené s cestováním. Třeba v New Yorku jsem je prošla všechny, které jsem stihla. Hodně jsme za uměním jezdili i v rámci studia v Liberci. Mezi moje oblíbené obrazy patří třeba i triptych Zahrada pozemských rozkoší od Hieronyma Bosche. Na období gotiky je to opravdu bizarní dílo, dost nemravné na tu dobu. (smích)
CYKLISTIKA
Jak a kdy ses dostala k cyklistice?
Na kole jezdím od malička. Ale až v Holandsku jsem si přičichla k té opravdové městské cyklistice. K takové té „hezké“, kdy je holka normálně oblečená a dojíždí třeba do práce na kole.
Dokázala bys mi popsat tvé úplně první kolo?
Oranžové a mělo dvě přídavná kolečka pro malé děti. Samozřejmě bylo po někom, protože my jsme nic nekupovali a vše se dědilo. Pak to byl modrý pionýr, toho jsem měla hodně ráda. Na tom jsem jezdila fakt hodně.
Jezdíš na kole každý den? Je Praha přizpůsobená cyklistům? Co by se mělo případně změnit?
Na kole jezdím téměř každý den a za posledních několik let vnímám velkou změnu, která se v Praze děje. V době, kdy jsem začínala razit teorii „Pojďme, holky, jezdit v Praze na kole, nebojme se toho!”, jsem byla skoro jediná cyklistka a moji kamarádi mi říkali: „Ty ses zbláznila, tady to není bezpečný! A to jedeš jako v sukni?!“. To vše mě ještě víc motivovalo k tomu tento životní styl propagovat. Hlavně, když vím, že to jde i jinde.
V Praze by se toho stále mělo změnit hodně. Není to úplně o infrastruktuře, ale spíš o mindsetu lidí, jde o vzájemnou toleranci.
Jak jezdit na kole ve městě? Na co nesmím zapomenout?
Helma není povinná, ale já ji doporučuji. Hlavu máme jen jednu. Do města bych doporučila spíš gravel (tip kola) se širšími plášti nebo městské kolo s přehazovačkou. Kolo určitě nenechávejte v domě na chodbě, dávejte si ho buď do bytu nebo do kolárny. Na ulici pak nechávejte kolo bez dozoru na maximálně 30 min, ideálně na frekventovaném místě, aby bylo vidět. Základem je dobrý zámek a světla. A pro ženu jsou nepostradatelné blatníky a kryt řetězu.
Jak vznikly Holky na kole? Popiš mi, jak fungujete.
Prvním impulsem bylo náhodné setkání s kamarádkou. Potkaly jsme se v centru Prahy, kde zrovna probíhal fashion week. Ona je módní návrhářka a já jsem se v té době hodně zabývala designem. Obě jsme tam přijely na obyčejných dámských „retro“ kolech a nadšeně si sdělovaly zážitky. No, a pak jsem to řekla: „Na podporu všech holek zakládám hashtag a skupinu #holkynakolevpraze.“ To bylo v říjnu 2015, nyní je nás už víc než 300 v celém Česku.
Projekt Holky na kole pomáhá ženám jezdit na kole. Stylově ve městě a aktivně na společných sportovních vyjížďkách. Tvoříme komunitu cyklistek, které se pravidelně potkávají na vyjížďkách, staly se z nás kamarádky se společným koníčkem. Pro naše členky pořádáme cyklopobyty, výlety a workshopy. Na webu pak radíme, jak se pohybovat v provozu na obyčejném bicyklu. Jak využívat kolo, jako svůj oblíbený dopravní prostředek, třeba na cestu do práce nebo do školy.
Jak zdatná cyklistka musím být, abych se k vám mohla přidat?
To je různé. Děláme silniční a mtb vyjížďky pro různé výkonnostní skupiny. Ještě než s námi jakákoliv holka začne jezdit, musíme dopředu vědět, jak na tom fyzicky je. Je pro nás strašně důležité, aby si vyjížďku dokázala každá užít.
LIFESTYLE
Popiš tvůj styl / šatník třemi slovy.
Cikánský kočovný vůz? Řekla bych, že můj šatník je veselý. Mám ráda zajímavé vzory a barvy. Taky retro kousky z osmdesátek a devadesátek třeba. A to třeba i co se týká cyklistických dresů. Ale mám i pár design kousků od českých návrhářů/návrhářek. Nejvíc věcí mám ale ze sekáčů z Česka i z ciziny. Nejčastěji kombinuju pestrobarevné věci s černou. Mám ráda velké, volné šaty. Hodně látky, která vypráví nějaký příběh - vzory, postavy. Jako by se člověk oblékal do nějakého obrazu, malířského plátna.
Ovlivňuje tvůj módní vkus i častá jízda na kole?
To musím říct, že kvůli praktičnosti mnohdy ano. V létě je to pohoda, můžu jezdit téměř v čemkoli, ale v zimě je to horší. Počasí zkrátka významně ovlivňuje to, jak se na kole oblékáme.
Jak důležitá je v tvém šatníku udržitelnost? Podle čeho si vybíráš nové oblečení?
Vybírám si podle kvality a pak samozřejmě podle toho, co se mi líbí a roli hraje samozřejmě i cena. Je pro mě důležité, aby mi věci vydržely několik let, a aby „nevyšly z módy“. Nesleduju vyloženě trendy. Řídím se svým vkusem. U oblečení ze sekáče pak většinou oceňuji hlavně tu „výtvarnou stránku“ a kvalitní látky a zpracování, které vydrželo takovou dobu (protože je v sekáči). To v běžné konfekci zkrátka nenacházím. Udržitelnost nejen v módě, ale celkově ve všem, co v životě děláme, vnímám hlavně jako určitou střídmost. Nakupování s rozmyslem, že zkrátka nemusím mít všechno, co vidím a ve velkém množství.
Můžeš mi jmenovat módní designéry (české i světové), jejichž tvorba tě baví a ráda bys, aby o nich bylo víc slyšet?
Mě baví, když je někdo originální a svůj a jde si za tím. Nenechává se ovlivnit trendy, umí dělat nositelné a smysluplné kousky, inovuje nebo recykluje. Baví mě různé spolupráce napříč obory. Jmenovitě třeba Andrea Vytlačilová nebo Alice Klouzková ze Sistersconspiracy.
Kdy jsi měla naposledy pocit, že jsi uspěla?
Nedávno jsem překonala zlomeninu kotníku. V životě jsem si nic nezlomila, jsem zvyklá sportovat, hýbat se každý den a teď jsem byla padesát dní odříznutá od normálního fungování. Nejsem vůbec zvyklá ležet.
Co je podle tebe smysl života?
Láska. Ke všemu. Ke kolu, k životu. Celý život je smyslem života.
LÍBÍ SE TI PRÁCE SLOW FEMME? PODPOŘ NAŠE AUTORKY.
Slow Femme magazín vznikl jako nezávislá platforma, nestojí za námi žádný mediální dům ani investor. Náš magazín stojí na dobrovolné práci všech členek redakce.
