10 let od zřícení továrny Rana Plaza – co se změnilo?
Před deseti lety šokovaly snímky ze zřícené továrny Rana Plaza svět. Při katastrofě zahynulo více než 1100 lidí. Na firmy, jejichž výrobky v továrně vznikaly, se strhla vlna kritiky. Každý v módním průmyslu se dušoval, že pracuje na nápravě podmínek. Pokud se změna uskutečnila, měli bychom to touto dobou již být schopni vidět. Kam se ale situace doopravdy posunula?
text: Hana Šiková // editace & korektura: Lili Nguyen
Prakticky okamžitou reakcí na katastrofu bylo ustanovení Bangladéšské úmluvy. Její význam je přelomový. Je totiž právně závazná. Obsahuje požadavky na bezpečnost, jejich pravidelné kontroly nezávislými hodnotiteli přímo v továrnách, školení o bezpečnosti práce a poskytuje také platformu pro řešení stížností zaměstnanců. Bangladéšská úmluva je široce hodnocena jako velmi úspěšná, v továrnách, kde se uplatňuje, došlo k razantnímu poklesu tragédií. V roce 2021 ji nahradila Mezinárodní úmluva pro zdraví a bezpečnost v textilním průmyslu a právě v procesu je její rozšíření pro Pakistán.
To, že existuje funkční iniciativa, ale rozhodně neznamená celkovou proměnu trhu s rychlou módou. Ačkoli se k úmluvě připojilo více než 190 značek (projít si je můžete zde), chybí mezi nimi velké americké značky. Odrazuje je mimo jiné právní závaznost účasti na úmluvě. Pozornost se také soustředí právě na Bangladéš. Ačkoli je jedna z největších producentů oblečení, rozhodně není jediná.
Mzdy? Malé nebo dokonce ukradené
Podmínky pracujících v módním průmyslu stále zůstávají ve velké části mizerné. Podle studie Oxfamu z roku 2019 jsou všichni bangladéští pracovníci placeni pod mzdou k nutnou k životu (living wage). Celý systém byl také brutálně zasažen pandemií covidu-19. Kvůli poklesu spotřeby v západním světě zrušily mnohé značky své objednávky, což spustilo vlnu propouštění a nevyplacení již odpracovaných mezd. Podle reportu Worker Rights Consortium dluží více než 400 sledovaných továren přibližně 171,5 milionů dolarů svým 160 tisícům zaměstnanců. V průměru tak každému zaměstnanci zůstalo neproplaceno přibližně 5 měsíců práce.
Na pandemii se velmi názorně ukázaly problémy dnešního modelu módního průmyslu. Značky si z naprosté většiny oblečení nešijí samy. Zadávají poptávku dodavateli, ten ji zadá subdodavateli, a tak dále až na úroveň jednotlivých továren. Dopátrat se původu oblečení je tak velice obtížné, až nemožné – a to skýtá možnost schovat nelidské podmínky pro pracovníky, včetně nedostatečné bezpečnosti pracoviště, a to všem přímo na očích. Boj za větší transparentnost vede organizace Fashion Revolution, která ve své každoroční publikaci Fashion Transparency Index prezentuje nezávislé hodnocení značek.
Změna skrze zákony
Zákony v zemích výroby jsou bohužel často nastaveny dost volně, případně nejsou vymáhány. Země se bojí konkurence ostatních – přestěhovat totiž výrobu do jiné, kde nad podmínkami v továrnách budou přivírat oči více, je jednoduché. Není to však beznadějné. V zemích výroby existují iniciativy, které bojují za navýšení minimální mzdy či lepší organizaci odborů. Minimální mzda v Bangladéši byla sice navýšena na přibližně 95 dolarů, je to však hluboko pod požadavky odborů. V únoru 2023 proběhlo další kolo protestů a tlaku na navýšení minimální mzdy na přibližně 215 dolarů měsíčně. V USA a Evropě leží v parlamentech zákony vyžadující od firem větší transparentnost.
Výroba se vrací do Evropy – ale neradujme se
Specifickým fenoménem posledních let je ještě větší zrychlování módních cyklů – takzvaná Ultra Fast Fashion. Stránky jako Shein nebo BooHoo přidávají každý den stovky nových kousků, které jsou za pár dní po objednávce doručeny zákazníkům. Aby to bylo vše možné stihnout, přesouvá se často výroba těchto kousků zpět do zemí jejich spotřeby, nejvíce do Spojených států a Velké Británie (značky jako Fashion Nova a BooHoo; Shein se vyrábí převážně v Číně). Není ale důvod k radosti – podmínky v těchto továrnách zůstávají naprosto tristní. Dokumentovány jsou případy nedodržování minimální mzdy a dlouhé přesčasy.
Co s tím jako spotřebitel můžu dělat?
Nenechme se zvyklat propagandou, která tvrdí, že za tričko ušité za pár centů je odpovědný ten, kdo si ho koupí. Kdyby zítra začali všichni zaměstnanci továren pracovat za adekvátní mzdu, na ceně oblečení to ani nepoznáme, navýšení by v průměru odpovídalo méně než procentu z ceny každého kousku. Peníze v systému jsou, ale končí v managementu nadnárodních módních firem.
Přesto je dobrým krokem omezit svou spotřebu rychlé módy. Ať už je důvodem vytváření spotřebitelského tlaku nebo snaha o vnitřní osobní konzistenci (nepoběžím přece nasypat odměnu za dobře odvedenou práci do systému, který kritizuji). Systém, který chrlí obrovské množství oblečení za cenu důstojnosti, krve i životů milionů lidí, je neudržitelný a neospraveditelný. Něco se musí změnit. Když nám nestačilo ani deset let od největší tragédie v tomto průmyslu, jak dlouho to ještě bude trvat?
