Transparentní módní průmysl a proč ho potřebujeme?
Diana Pavlíková, autorka článku Vogue bez fotografií, iniciatíva #reuseolution a kalkulačka uhlíkovej stopy
Osobně si už nedokážu představit svět módy před pádem budovy Rana Plaza 24. 4. 2013. Přestože jsem už před tím zaznamenala letáky kampaně Ušili to na nás!, stále jsem byla k informacím o mizerných podmínkách dělníků ve sweatshopech skeptická. Nakonec musela proběhnout obrovská medializovaná katastrofa, aby se o problémech módního průmyslu psalo od Guardianu až po naše Ona Dnes, a já konečně pochopila, že realita není růžová.
text: Zuzana Ryšavá (koordinátorka Fashion Revolution pro Českou republiku) // foto: Veronika Ohradková
Jako možná většina zákazníků dostupného oděvního a obuvnického zboží jsem si myslela, že někde v Bangladéši, Indii, Číně atd. stojí továrny, které šijí výlučně pro Zaru nebo H&M. V momentě, kdy došlo k největší nehodě v historii módního průmyslu, vyšlo najevo, že se věci mají jinak. Byl pro mě šok, že značky obvykle nemají ponětí o tom, jak a za jakých podmínek bylo jejich oblečení vyrobeno. Oděvní firmy se totiž starají pouze o předvýrobní design a povýrobní marketing. To, co se děje mezi tím, mají na starost dodavatelé. Ti v zemích třetího světa vybírají z množství továren, mezi kterými panuje vysoká konkurence. A tak jsou často nuceny vzít zakázku s vědomím, že ji nejsou samy schopni dodat. Bez toho aniž by informovaly zadávající značku, delegují práci na drobnější továrny či sweatshopy, kde se pracovní a bezpečnostní standardy často porušují.
V návaznosti na tuto událost se dvě Britky rozhodly, že lze stav módního průmyslu vylepšit skrze transparentnost informací, které o sobě oděvní značky šíří. A tak byla založena nezisková organizace Fashion Revolution, která každoročně vydává report Fashion Transparency Index. Půjde-li vystopovat, kde konkrétně naše trička a boty byly vyrobeny, začnou se konečně rozmotávat složité uzly příběhů o tom, jak se dostane prvotní surovina přes dotek lidské ruky až do naleštěných výloh v obchodních domech. To, že samotné značky budou znát své konkrétní dodavatele a subdodavatele, je povede k nutnosti zaměřit se na praktiky ve výrobě tam, kam svou zakázku odešlou. Po transparentnosti bude logicky následovat druhý krok – chopení se iniciativy. Módní značky budou muset své výrobní praktiky měnit, protože nezbyde prostor na to něco skrývat.
To, jak značky přistupují ke své odpovědnosti, změřila Fashion Revolution už počtvrté ve výroční zprávě Fashion Transparency Index. V roce 2019 bylo vybráno na 200 globálních značek, u kterých byla měřena míra transparentnosti v pěti klíčových oblastech. Data pro tento výzkum byla sesbírána z jejich oficiálních webů. Značky mohly získat až 250 možných bodů, přitom nejlepších výsledků dosáhly i u nás dostupné sportovní značky jako je Reebok, Patagonia a Adidas se 64 %, dále zabodoval Esprit se 62 % a H&M se 61 %. Všichni výše uvedení globální oblíbenci zveřejnili informace o svých dodavatelích, závazcích a politice týkajících se lidských práv a životního prostředí, o řízení odpovědnosti napříč celým byznysem. 70 značek ze zkoumaných zveřejňuje dodavatele první úrovně – továrny, které vyhrály zakázku, prošly auditem a značky jsou s nimi v přímém kontaktu přes své nákupčí. 38 z nich netají svoje zpracovatele. Našly se bohužel i značky, které neprozrazují o svých dodavatelských řetězcích téměř nic, mj. Longchamp, Max Mara, Mexx, Tom Ford, New Yorker, Furla, Dolce & Gabanna aj.
Výsledky na mě i tak působí optimisticky. Fashion Transparency Index plní funkci jakéhosi motivátora, který značky podněcuje dosahovat každým rokem lepšího bodového ohodnocení – Chanel se z loňských 3 % posunul na 10 %. Letošním průměrným výsledkem měření bylo skóre 21 %. Módní průmysl čeká k transparentnosti ještě dlouhá cesta.
