A co když to bude krásný? Přestaňme strašit nastávající rodiče.

text a foto: Veronika Kellnerová

Než se mi narodil první syn, doslova jsem se topila v obavách, jak svou novou roli ustojím.

Budu to pořád já?

Budeme to pořád my?

Zvládnu pracovat?

Budeme na to mít?

Bude mě mateřství naplňovat?

Nezblbnu?

Další a další otázky, které jsou zčásti přirozené, ale velkou měrou pramení ze způsobu, jakým společnost mateřství vnímá a popisuje. Témata, která zaplavila mediální prostor posledních let ve spojení s rodičovstvím, jsou objektivně důležitá. Když jsem si z nich ale jako těhotná skládala claim budoucnosti, zněl asi nějak takhle: Budeš nevyspalá, hormonálně a emočně nestabilní, neatraktivní na trhu práce, neschopná se na cokoliv kreativního soustředit. Kamarádka, která už není tak zábavná, protože mlíko na mozku. Partnerka, která už není tak hot, protože jizvy na těle i na duši. MÁMA. Strašně jsem tenkrát toužila slyšet a číst, že nic z mých strachů se nemusí naplnit, že mě čeká jeden nádherný nový svět, který si zatím ještě neumím představit.

Veřejný prostor zatím dál ovládá diskuze, která vzbuzuje oprávněné obavy. Tristní nabídka zkrácených úvazků, pay gap, nedostatek míst ve školkách a dětských skupinách, výpovědi žen, které litují mateřství, work life balanc, nerovnoměrné zapojení partnerů. Jakkoliv jsou všechna tato témata relevantní, zoufale mezi nimi hledám pozitivní linku, které by se nastávají rodič mohl chytit. Naopak je zřejmé, že se normalizuje mluvit o mateřství a dětech jako o dealu, že se normalizuje veřejně ventilovat větu "Nesnáším děti." Je třeba tohle nahlas odsoudit a pokud nesnášíš děti, začni prosím chodit na terapii.

Jiné články zase dost nešťastným způsobem tematizují dítě jako entitu směnného obchodu: O co všechno přijdeš, o kolik mentální kapacity, peněz, duševního zdraví a příležitostí tě připraví jeden malý člověk. A jako ano! Nepochybně po cestě něco ztratíš, někdy budeš smutná a často vyčerpaná, ale je důležité si vždycky připomenout, že dítě není nikdy na vině tvých pocitů.

A tak za každý postřeh, který zvěcnil mateřství a přispěl k tomu, že se možná teď bojíš, přidávám:

pocit, že seš na krátkou chvíli pro někoho celý vesmír a modlíš se, ať to neposereš.
usínací večery, kdy se díváš do nejčistší duše, jakou znáš
bezpodmínečnou a dosud nepoznanou lásku
radost z jejich radosti a slzy z jejich smutku
zpomalení a všednost, která se nepatrně mění každou vteřinu
život, ve kterém má každá minuta hluboký smysl
pohádky, kde všechno dobře dopadne
a jeden nekonečný vděk, že tohle můžeš zažít. Protože to není samozřejmost.