Na pětičlennou, na první pohled sympatickou, rodinu, která vystupuje na sociálních sítích pod označením 37,5m (též #sardinky) jsem narazila krátce před Vánoci. Okamžitě mě zaujal jejich obsah – hravou a propracovanou formou sdílejí své stěhování – z původního 85 metrového nájemního bydlení balí kufry do vlastního, 37,5 m² velkého bytu. Minimalistický časosběrný dokument jedné skvělé rodiny pro vás budeme dokumentovat i vizuálně, máte se tedy na co těšit!

text: Veronika Kellnerová // foto: Alexandra Hrašková // editace & korektura: Lili Nguyen

Bydlet v nájmu, nebo jít do vlastního bydlení?

Okamžitě jsem si stoupla doprostřed našeho obýváku a zkoušela jsem si představit, jak se obytný prostor smrskne na polovinu a ještě do něj přibude jedno dítko navíc. Zaplavila mě obrovská vlna vzrušení jen z představy, že do toho někdo vážně jde. Hned jsem jim napsala s žádostí o rozhovor. Zajímala mě nejen motivace a chuť rodiny k tomuto bezesporu odvážnému kroku, ale i každý praktický detail stran zařizování interiéru. Jak se vypořádají s nadbytkem věcí? Celé téma by vydalo na knihu, proto vám příběh Jolany, Matěje a jejich tří dětí budeme servírovat po celý následující rok, se všemi proměnnými, které stěhování přinese.

Bydlení – geniální obsah pro sociální sítě? Ale jistě!

Poprvé jsme se s Jolanou a Matějem potkali na začátku února, toho času ještě ve starém břevnovském bytě, kde už bylo napůl zabaleno. Sedli jsme si do kuchyně, Jolana postavila na čaj – ve skleněné konvičce, protože rychlovarná zabírá zbytečně moc místa – a naše dvouhodinové povídání mohlo začít.

Zajímalo mě proč. Proč mění velká rodina velký byt za malý? Odpověď je prozaická – aktuální ceny nájemního bydlení v Praze dosahují tak závratných částek, že už Jolaně s Matějem zkrátka nedává smysl topit každý měsíc desetitisíce v nájmu. Hypotéka na podobně velký byt v atraktivní pražské části se dnes stala luxusem vyšší střední třídy. Logicky tedy zbývají dvě možnosti – buď dál platit vysoký nájem, nebo koupit byt, který odpovídá aktuálním finančním možnostem rodiny – a to je v případě sardinek právě 37,5 m² Prahy.

Můžete si o jejich rozhodnutí myslet cokoliv, já jim ovšem strašně fandím! Mnoho sledujících na sociálních sítích fandí spolu se mnou, najdou se ale i tací, kdo považují rozhodnutí rodiny za téměř život ohrožující risk a nezdráhají se vyjadřovat odpor přímo pod příspěvky. Věřím, že musí být takové veřejné pranýřování krajně nepříjemné, zvlášť pokud jste na sociálních sítích nováčky a zvlášť pokud jde v celém příběhu i o vaši děti. Jola zprvu na nepříjemné příspěvky reagovala ironicky, velmi brzy ale pochopila, že nejúčinnější strategií je ignorace. Většina komentujících ale vyjadřuje podporu a tato přející komunita zvládne příležitostné hatery snadno zpacifikovat sama.

Život ve dvou krabicích – tipy na stěhování

Tématem, kterému jsem se chtěla věnovat v první řadě, bylo pak samotné balení. Jola s Matym určili hned na začátku nekompromisní počet zavazadel: dvě papírové krabice na každého člena domácnosti, jedna na osobní věci, druhá na oblečení, plus batůžek na záda. Zkuste si schválně představit, kolik takových krabic byste naplnili, pokud byste nemuseli nic vyhazovat. Mně to vycházelo hrubým odhadem na osm až deset, takže tři čtvrtiny věcí pryč. Ptala jsem se Jolany a Matěje u kterých věcí byla redukce nejsložitější. Oba se shodli na knihách, Maty pak přidal ještě elpíčka.

Samotný pocit třídění byl ale prý velice úlevný. Bylo třeba projít pečlivě knihu po knize, s každou se konfrontovat a poté ji s lehkostí poslat dál. Jola zmínila například knihu říkadel, kterou měla na poličce od šesti let a doteď žila s pocitem, že přece není možné se jí zbavit. Začetla se do ní a uvědomila si, že ji už nepotřebuje, kniha sama o sobě je „odžitá” a není potřeba ji dále vlastnit. Takhle to šlo knihu za knihou. Na konci se dostavil úžasný pocit - zůstalo jen absolutní best of.

Kapsulový šatník dvou barev

Moc mě bavilo, s jakou hravostí se Jola s Matym k třídění věcí staví. Třeba takové fotky je opravdu těžké vyhodit, tak co kdybychom je zakopali na tajné místo s mapou pro vnoučata? Stejně vynalézavě dvojice nakládá i s druhou z krabic s nápisem oblečení. Jola se rozhodla postavit si nový šatník na dvou základních barvách - modré a červené, černé se naopak rozhodla úplně zbavit. Tím, že je člověk stále nucen vymýšlet nové a nové balicí hacky, otevírá se prostor netušené kreativitě. Zabalit si neutrální barvy jako sázku na jistotu napadne každého, ale vybrat si dvě výrazné je zase daleko dobrodružnější. Co až se modrá a červená okoukají? Jednoduše budou vyměněny za jiné barvy - to je výhoda šatníku o pár kouscích oblečení.

Příště už ve vlastním!

Jak Jolana s Matějem přiznávají, někteří kamarádi byli k projektu #sardinky zpočátku skeptičtí, nakonec se ale nechali strhnout jejich nakažlivou pozitivitou. Z obou totiž vyzařuje velmi upřímné přesvědčení, že se rozhodli správně, a každá překážka se tak na jejich cestě stává výzvou a pobídkou k nekonečné vynalézavosti.

Příště už se potkáme na třiceti sedmi metrech čtverečních. Držte jim spolu se mnou palce, aby všechno klaplo, jak má, a pokud máte nějaké otázky, na které bych se měla příště určitě zeptat, neváhejte nám je sdělit do komentářů.